Za záštitou velkých jmen producentů Mike Frasera (AC/DC, METALLICA atd.) a David Bottrila (Peter Gabriel, KING CRIMSON, TOOL, SOEN atd.) a u mixu Ted Jensena (DREAM THEATER, MASTODON, MEGADETH atd.) se nám představuje debut hollywoodských TROPE. A svým způsobem nám tato parta nabízí remake děl již dříve slyšených, protože nedostatek originality je asi tím hlavním problémem, který jinak velmi šikovnou skupinu sráží na kolena. Jejich hudba se dá jednoduše charakterizovat jako rockověji přímočařejší TOOL s ženským vokálem, stylově se dostává až kamsi k dalším Američanům BREAKING BENJAMIN.

TROPE oscilují mezi těmito dvěma veličinami, nejsou tak rozvláční a zajímaví jako TOOL, ale naštěstí ani tak sladce rockoví jako BREAKING BENJAMIN, od prvních si půjčují důraz na riffových repeticích, od druhých přístupnější rockově písničkovou formu. Tato fúze se v některých skladbách povedla, jmenujme třeba příjemnou rockově uvolněnou "Hyperextend " nebo baladicky se tvářící "Seasons Change".

Skupině trvalo téměř dva roky, než od zveřejnění prvního singlu "Lamb" vypustila celou desku. Snad i to je důvodem, proč je album tak trochu neuspořádané a jakoby slepené ze skladeb, které k sobě příliš neladí. Vytváří to sice jistou pestrost, nicméně celkově tím dílo ztrácí konzistenci. Když ale přistoupíme k jednotlivým skladbám separovaně a oprostíme se od celku, najednou se tu před námi zrcadlí skupina s hned několika velice zajímavými tvářemi. Album tak v podstatě demonstruje i určitou vývojovou cestu, kterou Američané prošli od až přílišného napodobování TOOL přes přímočařejší a líbivější rockovost reprezentovanou třeba osobitou a povedenou cover verzí skladby "Shout" až k vlastnímu výrazu kombinujícímu vícero vlivů, který však jako by narážel na skladatelské limity.

Základním stavebním kamenem a vlastně tím hlavním, co skupině opravdu sluší, je rotující riffující forma, která se snaží znít progresivně. Občas však naopak působí příliš jednoduše a monotónně. Navíc zbytečně skromné bicí strhávají skladby až k jednotvárnosti, příkladem může být třeba jinak zajímavá "Hyperextend". Přestože citace TOOL jsou občas skutečně za hranou a třeba "Pareidolia" se tím zvrhává v něco, co musí znít zajímavě pouze posluchači, který TOOL nikdy neslyšel, skladby až nepokrytě kopírující přístup výše zmíněných vzorů (např. i "Privateer") působí velmi příjemně a uvolněně. Jako by si Američané dokázali hezky pohrávat s půjčenými inspiracemi, ale vlastní nápady jim nějak tuhnou v prstech a stávají se nevýraznými a nedopečenými. Když se totiž skupina pokusí udělat něco zvláštně, většinou to nevyzní přesvědčivě, jako třeba nepříjemné a podle mě zbytečné zkreslení hlasu v "Breach". Zastřená megafonová zvuková variace ničemu neprospívá.

Přejme skupině, aby se pro příště oprostila od citací vzorů a nalezla trochu větší pohodu ve vlastní skladatelské práci. Pak se můžeme dočkat něčeho opravdu zajímavého. Prozatím to je pouze příjemné, i když někdy i to může stačit.